Opuštěná vesnice na Uralu v Archangelské oblasti s chátrajícími dřevěnými domy – takových bylo v Sovětském svazu spousta. Mladí odešli za prací a snazším životem do měst, staří umřeli. Z jedné z chalup vyšlehly plameny, proschlé dřevo rychle hořelo. Když na místo přijeli policisté, okamžitě si museli všimnout dvou desítek těl spálených na uhel. Psal se rok 1971, jsme tedy v éře generálního tajemníka Leonida Brežněva, na níž dodnes pamětníci vzpomínají jako na období stability, dostatku a bezpečí.

Přečtěte si také: Smrt dvou Rusů odhalila tajuplnou sektu. Její členové podstupovali dobrovolnou kastraci

Špatný stav těl vylučoval úspěšnou identifikaci. Navíc se nebylo ani koho zeptat, jestli třeba nechybí soused nebo příbuzný. Naštěstí se v popelu dochovalo několik osobních předmětů, které oheň nestrávil. Ty přivedly vyšetřovatele ke jménu Oleg Čumakov.

Děti soudružky učitelky

Oleg a Aljona Čumakovovi byli spořádaný manželský pár. On pracoval jako kovář, ona byla vychovatelka ve školce. Na první pohled nenápadní lidé. Mohli by být snad i šťastní, jenže něco v jejich životě chybělo – děti. A o ty manželé stáli tak moc, že se prakticky upsali ďáblu.

Když vyšetřovatelé přišli na domovní prohlídku, nic nenašli. V bytě totiž kromě matrace na zemi vůbec nic nebylo. Zajímavější byla návštěva dílny, kde Oleg Čumakov pracoval. Kromě běžného vybavení tam objevili věci působící přinejmenším zvláštně. Předměty připomínající středověké mučicí nástroje a spousty svíček svědčily o tom, že zde mohly probíhat zvláštní rituály.

A překvapení vyšetřovatele čekalo také, když navštívili školku, kde se o děti starala Aljona Čumakovová. Kolegyně si vzpomněly, jak žena silně prožívala, že nemůže mít děti, jak se marně léčila. Když nepomohla věda, obracela se k Bohu s modlitbami, které si sama psala.

Když policisté vyslýchali zaměstnance školky, přišla za nimi maminka jednoho z dětí a ukázala jim obrázek, který namaloval syn. Chlapec, který byl psychicky silně rozrušen, vyšetřovatelům vyprávěl těžko uvěřitelnou historii. V době odpoledního odpočinku, kdy ostatní děti spaly, brala si ho vychovatelka do sousední místnosti a vyprávěla mu o nevyhnutelné smrti a o spasení očistným ohněm. Teď už policisté věděli, že vyšetřují případ nebezpečného sektářství.

Záhadná fotografie

Cizinec, západní novinář s fotoaparátem v odlehlých oblastech Ruska v době studené války nemohl ujít pozornosti bezpečnostních orgánů. Jeho jméno dnes už neznáme, ale to není tak důležité. Mnohem důležitější pro případ byla skupinová fotografie, kterou měl u sebe. Kdo je na fotce? Kde jste ty lidi potkal? O čem jste se bavili? Není těžké domyslet si, na co se policisté novináře ptali. Po zásahu ambasády ho museli pustit, ale fotografii si nechali.

Význam vcelku běžného snímku si uvědomili, když se pokusili k obličejům přiřadit jména – ano, ve skupině byli Oleg a Aljona Čumakovovi. Postupně se jim podařilo ztotožnit i ostatní osoby, a jak se ukázalo, všechny záhadně zmizely. Vyšetřovatelé nepochybovali, že mají před sebou ty samé lidi, jejichž ostatky našli ve spáleništi. Většinou to byli bezúhonní, často velmi vzdělaní lidé… vědec, lékař, konstruktér.

Uprostřed skupiny se nacházel muž, který tam byl jakoby navíc. Jeho jméno se zjistit nepodařilo. Přitom byl velmi nápadný – přes oko měl pásku. Tady vyšetřování opět uvízlo na mrtvém bodě.

Dívka s panenkou v náručí

V roce 1971 vzplál další dům, tentokrát to bylo ve Sverdlovské oblasti a uvnitř se nacházelo osm lidí. Vlastně jich zřejmě bylo devět, jenže jedné z obětí se podařilo z plamenů uniknout. A právě díky tomu se podařilo muže s páskou přes oko identifikovat a zastavit vraždění.

Jsou momenty, které v kriminálních případech vypadají neuvěřitelně, jako by je někdo vystřihl z filmu, v tomhle případě z hororu. Když policisté dorazili k ohořelým zbytkům domu, našli vedle něj malou holčičku svírající panenku. I dítě mělo původně uhořet, jenže na rozdíl od dospělých chtělo žít a mělo dost duchapřítomnosti i štěstí. Všimlo si, že muž s páskou přes oko zmizel otvorem za rohoží na zdi, a když se do místnosti začal valit dým, uteklo stejnou cestou.

Ta panenka nakonec sehrála klíčovou roli při dopadení pachatele. Když se na ni vyšetřovatelé dítěte zeptali, dozvěděli se, že ji dostala od jednookého muže na cestu do lepšího světa. Kriminalisté zavětřili. Pokud hračku v ruce držel i pachatel, mohly by na ní být i jeho otisky. A nemýlili se. Srovnání s databází trestaných osob jim řeklo, že hledaným jednookým mužem je Gleb Voznjuk.

Plán jednookého ďábla

Kdo vlastně byl Gleb Voznjuk? Muž, který dokázal přesvědčit skoro tři desítky lidí, aby se nechali upálit, byl obyčejný kriminálník-recidivista. To je záhada mnoha sekt, kde naprostý primitiv dokáže zmanipulovat mnohem vzdělanější jedince, aby plnili jeho přání.

Páska přes tvář zakrývala prázdný oční důlek. Oko totiž prohrál v kartách. V Sovětském svazu nic neobvyklého – například v roce 1951 v zabajkalské Čitě existovala skupina lidí, kteří spolu hráli o život. Kdo prohrál, toho ostatní bestiálně ubili.

Voznjukův „byznysplán“ vznikl, když si odpykával jeden ze svých trestů. Stalo se, že celu sdílel s nábožensky a zřejmě i sektářsky orientovaným člověkem, jenž četl román Alexeje Tolstého „Petr I.“. Jedním z motivů nedokončeného díla ruského a sovětského klasika je pronásledování starověrců. Tam, kde běžný čtenář viděl literárně zpracované historické události, Voznjuk našel způsob, jak zbohatnout.

Vybudovat sektu trvalo roky, ale Voznjukovi se to povedlo. Dnes už nevíme, kolik měla členů, ale bylo jich dost na to, aby z jejich peněz pohodlně žil – pořídil si byt, vlastnil na sovětské poměry luxusní automobil Volha. Skupina měla vlastní rituály, vydávala tajně knihy, a především odevzdávala peníze svému vůdci. Čím ale lidi držel v poslušnosti?

Vraťme se na chvíli k manželům Čumakovovým a k jejich přání mít dítě. Jednoho dne měl Voznjuk vidění: Budete mít tři děti, samé chlapce, ale nebude to tady. Velkou rodinu měli mít v jiném světě, kam vedla cesta přes očistný oheň. Každý z členů sekty měl svoje trápení, každému z nich vůdce slíbil řešení a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Dokonce se nechají upálit – samozřejmě hned po tom, co svému vrahovi odevzdají všechen svůj majetek.

Soud s Voznjukem se nekonal, bez trestu ale nevyvázl – a ten byl v jeho případě velmi symbolický. Na podzim 1979 začala policie Voznjuka sledovat. Když mělo dojít k jeho zatčení, znervózněl, skočil do auta a pokusil se ujet. Následovala divoká honička, při níž ve své Volze havaroval. Automobil začal hořet a než policisté stačili zasáhnout, utrpěl Voznjuk těžké popáleniny, kterým o pět dní později v nemocnici podlehl. Plameny, které zabíjely důvěřivé členy sekty, nakonec ukončily život i samotného vůdce.

Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Čtyři narkomani chtěli dětem řezat hlavy. Izraelci s nimi neměli slitování

Hořící lidé, ďábelský jednooký vůdce, panenka ukazující na vraha, smrt v plamenech – celý ten příběh působí neuvěřitelně jako umělá konstrukce, kterou někdo vymyslel pro milovníky hororů. Jenže nechybělo moc a celá historie se v roce 2017 opakovala v Jekatěrinburgu. Upálení jako cestu do ráje si vybrala skupina kolem osmadvacetiletého muže. Tentokrát ale policie zasáhla včas.

Zdroj: CBS, Jonestown & Peoples Temple

Video, které jste mohli minout: Šílený Lubomír se sluchátky střílel na bratislavském sídlišti. Mezi mrtvými byl i malý chlapec.